Nic není. Je-li něco, nemůže to člověk poznat. Lze-li to i poznat, nelze to přece bližnímu sdělit a jemu to vyložit (Gorgias Leontinský)

Kde kdo by chtěl najít nadčasové téma, které by bylo i když on sám, už nebude. My psychoterapeuti jakbysmet.

Když se ohlédnu zpět na dvacet let mé praxe v manželské poradně, vidím nejčastější příběh, který mi lidé vypráví. Na začátku se sejdou dva docela normální, slušní a zodpovědní lidé. Právě proto, že jsou takoví, přijmou dobrovolně a vážně závazek být s druhým a udělat všechno, aby rodina fungovala a manželství bylo spokojené.

Taky se do toho s mladickou vervou pustí a každý z nich dělá, co může, aby závazek naplnil. Jenomže se zapomněli domluvit, jestli taky ten druhý stojí právě o toto snažení. A nakonec, přestože opravdu dělají divy, se nestačí divit jak se to pokazilo. V obou partnerech postupně klíčí pocit, že ten druhý něco nedělá dobře.

Aniž bychom si to příliš uvědomovali, je naše předsevzetí pracovat s lidmi významně ovlivňováno celým kulturním rámcem v němž se pohybujeme. Země koruny české byly odjakživa součástí evropského myšlenkového kvasu.

A to i v době po Bílé Hoře, označované Jiráskem a jinými romantiky za Dobu temna. Opravdové temno přinesla ovšem až doba moderní.